95 let rozhlasu

„Výdech, vdech, energicky nahoru a prudce dolů…“

Vstávejte, je patnáct minut po sedmé a takhle nějak vypadal budíček, který měl národu rozproudit krev. Ranní tělocvik usiloval o harmonickou práci všeho svalstva, ale nabídl i cviky uklidňovací a zpěv. Československý rozhlas jím probouzel generace posluchačů téměř nepřetržitě od roku 1932 až do let osmdesátých. Oblíbeným cvičitelem byl Otokar Havel, kterého v ukázce ze třicátých let doprovází na klavír O. Kretba.

„Má rodná vesnice je ve mně jako strom v houslích. Zatímco hraji, ona neviditelně vibruje s mým nástrojem,“

líčí básník, jaký vliv má krajina na jeho duši i tvorbu. Tímto poetizujícím pořadem nabídl rozhlas dva zajíce v jednom pytli: přibližoval posluchačům mimořádné osobnosti a kromě jejich krajiny vnitřní ale zároveň podnítil zájem o nejrůznější, často odlehlé kraje vlasti. Vlastně by se dalo říci, že se mu povedlo propagovat patriotismus po drátě. V roce 1940, kdy bylo území Československa okleštěno nacistickou diktaturou, vyznal se Vítězslav Nezval z lásky k rodnému kraji takto…

„Pionýrská jitřenka vysílá vaše slohové práce, které jste napsali sobě pro potěchu a jiným pro radost.“

Tenhle pořad pro děti a mládež vysílal rozhlas poprvé v roce 1953, ale zaujal mladé posluchače mnoha dalších generací. Do dějin rádia se výchovný pokus tehdejšího režimu zapsal hlavně díky schopnosti zapojit dětské posluchače do vysílání. Svědčí o tom ukázka z dílka, kterou Jitřenka přinesla v roce 1973, uváděl ji tehdy spisovatel Václav Čtvrtek.

„Teď je připraven kanár Bobo pěstitele Roušala z Prahy. Je připraven přednést svůj hit Já si zpívám rád, tak rád.“

Pokud se vám zdá, že se v šedesátých letech Československý rozhlas zbláznil, když začal vysílat ptačí hitparády, máte pravdu. Do éteru vnesl nebývalou porci kreativity, která se musela projevit i v novém Týdeníku vědy a techniky pro mládež. Jmenoval se Meteor, vysílá se od roku 1963 a redaktoři Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka ho v roce 1969 opepřili rubrikou Šest na bidýlku, která parodovala oblíbené dobové hitparády.

„Světelnou kulisu tvoří pásy oken kravínů a drůbežáren…“

a my dnes při poslechu normalizačního pořadu A léta běží umíráme nudou. Je památkou na dobu, kdy rozhlasovým éterem tekla oficiální ideologie plným proudem, aby vyplavila naděje pražského jara. Na druhou stranu ale zůstává cenným dokumentem doby, který své publikum oslovoval nostalgií, kýčem i poetikou. Například v roce 1972, kdy panuje přesvědčení, že hrdinství člověka spočívá v práci.

„Moc času nemáme, děti, žádné hihňání, žádné koukání, kde co lítá, najděte si v sešitě Zlatá zebra stránku čtvrtou a pátou,“

vybízí lehce nervózní taťulda Spejbl. Zlatá zebra s podtitulem Abeceda budoucího motoristy ale nebyla jen pracovním sešitem pro základní školy. Hlasy populárních postaviček Československého rozhlasu byly slyšet ve školkách i školách celá 80. léta. Staly se hravou přípravkou, která učila, jak obstát ve světě plném rizik. Tady je první lekce pro sedmý ročník.

„Hlásíme se vám tentokrát z podzemí, ale máme pocit, že jsme na výsluní. Díky našim hostům.“

Není úplně běžné, aby se rozhlasovým éterem ozývaly salvy smíchu mnohohlavého publika. Sobotní Tobogan už ale brzy po svém vzniku v roce 1990 začal stavět právě na zábavě předváděné naživo před diváky. Dlouhá léta ho uváděl Tomáš Sláma v pražském Divadle U Hasičů, kde oslavil nejedny narozeniny. V roce 1998 si v něm ke svým pětasedmdesátinám vystřihl zábavnou scénku i herec Lubomír Lipský.

„Paní doktorko, já vidím, že se vám tak rozcuchalo oční víčko, že bychom teď snad raději pustili písničku.“

Vždy po nedělním obědě slyšeli posluchači nejprve seriózní upozornění, oč jde. „Přesto se půlka národa pravidelně vztekala, protože se nechala nachytat, a ta druhá se bavila,“ vzpomíná Ester Kočičková. Byla to právě tahle svérázná moderátorka, která spolu s Oldřichem Kužílkem vytvořila ojedinělý mystifikační tandem. A byla to nejposlouchanější stanice Českého rozhlasu – Radiožurnál, která si od roku 2003 dělala čtyři roky legraci sama ze sebe a nabízela publiku aktuální problémy podané s velkým nadhledem. 

„Celej svět je podivenej… Dyť já jsem tam zapomněla dát vajíčka…“

Taková normální rodinka: Páťa Tlučhoř věčně se sirkou v puse. Sobec s pivním bříškem. Jeho žena Božena, starostlivá matka, která krade v závodní jídelně krmi pro celou rodinu. Jejich uhrovitý synek Patrik snažící se vymanit z dosahu máminých pečujících křídel. Seriál Tlučhořovi je nekonečný, improvizovaný a zalidněný mnoha postavičkami. Tvoří ho však jen hlasy Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, kteří karikují nešvary naší doby. Na Silvestra roku 2017 bilancují.